Cestování

V sobotu 30.3. jsme vyrazili na naši dlouho plánovanou cestu. Vstávali jsme už v 5 ráno, protože busík z Tokya nám jel v 8. Když jsme kráčeli ranní Tsukubou k Tsukuba Expressu potkali jsme pouze dva lidi - cizince, kráčející stejným směrem. Dokonce ani auta nejezdila. Navzdory tomu, že mi paní v JTB ( Japanese travel buro - tam jsem kupovala lístky na bus) tvrdila, že najít v Tokyu (Tokyo station) tenhle autobus je DOOOST složitý a vyhradila nám na to v jízdním plánu 45 minut, našli jsme to za deset a to jsme stihli jít ještě mezitím dvakrát na záchod. Busík byl velmi pohodlný. Spousta místa na nohy, zastávky, snad fungující záchodek, ale nebyl potřeba.



Jen díky dopravní zácpě v Tokyu a Nagoyi jsme dorazili o dvě hodiny později, čili plných osm hodin cesty. Po cestě (když jsem zrovna nespala) jsme viděli v oblasti Shizuoka plantáže čaje. Perfektně zastřižené s obrovskými větráky nad jednotlivými políčky, dočetli jsme se, že prý proti mrazu.

Zastávka na toalety v Hamamatsu

V Nagoyi na nás už dvě hodiny čekal Yoichi (kdo ho nezná - Japonec, který s námi v Čechách strávil 8 měsíců, byl i u nás doma v Čenkově a moc se mu líbili Jonáš a Ira). My mu posílali SMS, že máme zpoždění a on nám email, kde jsme... Japonci totiž neposílají SMS ale emaily po telefonu. Takže nikdo si nakonec nic nepřečetl a došlo ke komunikačnímu bloku.

Nagoya castle navštívený s Yoichim.

V noci jsme přespávali u Yoichiho doma. Na měkkounkých futonech. Ráno k snídani jsme dostali misku rýže, vydatnou miso polévku, brokoličku, řasu s miso a rybkou a něco vaječného. Výtečné. Začínám rehabilitovat japonskou kuchyni. Po snídani nás Yoichi vzal na tour de Temples (prohlídku všemožných chrámů). Když je před chrámem místo lva a psa liška, znamená to, že je to chrám ochraňující byznys a peníze. U těchto chrámů bylo vždycky plno Japonců.

Chrám s pejskem a lvem - tam vůbec nikdo nebyl.

Po krásném dni nás Yoichi odvezl ke Kohoutkovům, kteří si akorát zabydleli jejich nový holobyt v Nagoyi. Byl to moc příjemně strávený večer. Zašli jsme na specielní placky (údajně s rozsekanou rybou nebo chobotnicí - to ja ale vůbec necítila, takže výborný a pro mě tam nic z ryby nebylo:-) ). Nu a ráno jsme jeli zase dál do Nagana. Tentokrát už busík jel pěkně na čas.

Výhled na Nagano, už jsme překročili hranici sněhu.

Z Nagana jsme rovnou vzali vláček do Yudanaky - lázeňského městečka, kde jsme měli zamluvený hotel u našeho kamaráda Zdena ze Slovenska, který si vzal krásnou Japonku a již šťastně povili nádhernou holčičku Sáru. Yudanaka leží v údolí jménem Jigokudani (Ďábelské údolí), kde je řada horkých minerálních pramenů. Toho využili jednak domorodí Japonci a vybudovali si řadu veřejných bazénků v městečku, ale i opičky, kterým byl vybudován také jeden onsen (bazének na koupání s horkou vodou) a tak se tam také opice většinu času zdržují.
Hotel, kde jsme se ubytovali má již několikset letou tradici. Jeho vedení je předáváno tradičně s otce na syna. Jako asi jediný má celkem šest onsenů, které jsou střídavě pro ženy a muže. Plus má ještě dva privátní onseny pro páry a vybrané pokoje mají dokonce vlastní onseny na balkóně. Pro představu můžete navštívit Zdenovo stránky: http://www.ichizaemon.com/en/3/baths_hot-springs.html -lze si je číst i ve slovenštině:-).
Když jsme dorazili do hotelu strhla se sněhová průtrž a během noci byla zase všude bílá pohádka.

Foto z naší večerní procházky za potravou před tím než vánice propukla plnou silou.

V hotýlku jsme vyfásli tradiční yukatu a ponožky s odděleným palcem do tradičních dřeváčků typu žabky.

V našem pokojíčku s vyhřívaným stolkem.Takže hlavně klid a nohy v teple!

Za celý náš pobyt v hotýlku (dvě noci) jsme se koupali celkam sedmkrát (a to je vždycky koupání kolem hodiny). Krom toho jsme stihli udělat i tour de onsen v městečku, kde jsme obešli 8 onsenů, každý léčí něco jiného... Takže vycachtaní jsme byli senzačně! Samozřejmě hned ráno jsme po koupeli vyrazili za opičkama cca 2,5 km. Bohužel jsme byli jediní, kdo šel tou cestou, kterou jsme vybrali. Bylo tam poměrně dost sněhu a každou chvíli ze stromu spadla duchna nejednou i na na nás. K sněžným opičkám jsme dorazili jako sněhuláci.

Jediné stopy, které jsme po cestě potkali patřily opicím.

Bitka mezi opicemi není nic neobvyklého, ale turisti se vždycky radujou

Opičky absolutně kašlou na turisty a zcela volně mezi nimi procházejí, občas do nich i vrazí nebo jim přeběhnou po nohou. Ale běda, když vyndáte sváču. Jeden opičák nás zmerčil a cválal k nám takovou rychlostí, že to Štěpík musel dojíst na veřejných záchodcích. Začínáme věřit, že japonská fauna miluje naše svačinky... Nicméně co se týče jídla, tak to jsme si zatím vždycky uhájili:-).

Je živá, jenom spinká.

Tři poslední fota opiček jsou z druhého dne, kdy jsme je navštívili ještě jednou se Zdenem. Po opičkách jsme vzali batůžky a vyrazili zase zpátky do Nagana, kde jsme navštívili chrám Zenkodži. Ačkoli mě chrámy až tak neberou, před tímhle vážně smekám! Jednak je velmi osvícený, protože do něj odjakživa mohli muži i ženy a i jako kněží tam můžou být i ženy!!! Byl založen už roku 670! Paní, která nás v něm odchytla nám říkala, že když se dotkneme jedné sochy budeme moc veselí... Nevím jestli to dřevo něčím napouštějí, ale po té, co jsme si ještě prošli naprosto temnou chodbu, kde jsme taky pořád po tom dřevě šahali, jsme se chechtali jako opilí a k tomu zhulený. Možná k tomu přispěl i náš veselý rozhovor s jedním mnichem.

Pouze vtupní brána do Zenkodži

Vstup do Zenkodži

V tomto příspěvku jsem se malinko víc rozepsala, ale jsme tak plní dojmů, že stručněji to holt nešlo. Když tak jste si aspoň prohlídli obrázky.

P.S. :Text opět od Kiki a foto od Steveka

Kamakura

V pondělí tu bylo volno a tak jsme vyrazili do Kamakury. Města plného chrámů. A hlavně proslulého dutým Velkým Budhou. Kamakura leží na pobřeží Tichého oceánu a tak naše první cesta vedla k pláži plné surfařů. Nad pláží se vznášelo hejno jestřábů, kteří byli skutečně majestátní. Sedli jsme si a vybalili svačinku. Zrovna jsem zasněně sledovala vlny, když těsně mezi námi prolítl plnou rychlostí jestřáb, který útočil na MOJÍ SVAČINKU! Byl to dost šok a tak jsem urgovala odchod z toho nebezpečenství . Při opouštění pláže jsme si přečetli cedulky dejte si pozor na jestřáby, což pro nás v tu chvíli mělo skutečně cenu zlata...
Pak jsme se už věnovali pouze návštěvám chrámů, Mekdonalda a Velkého Budhy. Bohužel bychom potřebovali tak tři dny, takže jsme toho prošli jen menší část, zato pěkně v klídku a se zmrzlinkou:-)


Náš první chrámek, který jsme objevili úplně náhodou. Nebyl ani v průvodci a tak tam nebyly ani mraky lidí. V popředí je vidět strom, který se jmenuje Kaido.Vyprávěl nám o něm jeden Japonec, který se mnou nejprve chtěl hovořit japonsky...

Sakury už raší!

Daibutsu stál vážně zato.

Takové mraveniště

A pak zase jeden odlehlejší

Mírně nás zklamalo, že chrámy zavřeli mezi čtvrtou a pátou hodinou. Tak jsme zkusili ještě jeden, ale marně a tak jsme se rozhodli vrátit. Po cestě domů nás potkalo překvapení, když vláček, který jsme si vybrali nejel, tam kam jsme chtěli, ale velmi snadno jsme našli jiný, který nás už odvezl správně.

Nyní se odmlčujeme asi na týden, protože vyrážíme na delší cestu směr Nagoya, Nagano, Yudanaka. Je to zlatý hřeb programu.

Mount Tsukuba podruhé

V sobotu jsme s Jíťou a Šubčou podnikli téměř vyhlazovací výlet opět na Horu Tsukuba. Jeli jsme opět po Ring Ring road. Za krásného jarního počasí skoro až letního.

Jediná zatáčka na Ring Ring.

Měla skutečne sedm teček!

Po vyčerpávajícím stoupání k základní stanici s chrámem jsme statečně sedli na lanovku a těch pár set metrů vyjeli pod vrcholy. Tsukuba má totiž dva jeden na levo- 871 m. n. m. a jeden na pravo 877 m. n. m. - samozřejmě záleží z jaké strany na ní koukáte, a proto jsem se odvážila machrovat se stranama:-D.

Ano, tato fotka je krapet upravená...

871 m.n.m.

A aby jsme nebyli bábovky, provedli jsme sestup bez pomoci lanovky. Stál za to. Viděli jsme obrovské cypřiše. Mají nádherně rovné obrovské kmeny. A jsou oblíbené pro stavění chrámů.

A ještě skupinovka po sestupu

Nádherný hřbitůvek na úpatí Mount Tsukuba ohraničený hájem cypřišů, vonící zapálenými tyčinkami. Krásné místo pro odpočinek.

Nu a my si pak jeli odpočinout domů, abychom načerpali síly na další výlet...

Na závěr vzkaz od autora fotografií (ano Steveka): "Některé fotky jsou malinko upravené ;-)".

Zahrada Rikuguen v infračerveném světle

Už před drahnou dobou jsem si pořídil infračervený filtr Hoya 720 na svou padesátku Canon EF 1.8. Pořád jsem buď neměl čas udělat nějakou pěknou IR (infrared = infračervené) fotku nebo nebylo vhodné počasí. Na fotky s infračerveným filtrem je nejlepší slunečné počasí a jasná obloha. Obojí se mi splnilo v neděli v zahradě Rikuguen. Jak zahrada vypadá za denního světla můžete vidět v příspěvku níže. Jak zahrada vypadá v infračerveném světle můžete vidět tady. Protože je v zrcadlovce filtr, který zabraňuje dopadu IR světla na snímač, je třeba pořádně dlouhé expozice a tedy nejlépe ze stativu. V případě této fotky 30 s při citlivosti ISO = 100 a cloně f8. Barvy jsou falešné a jsou výsledkem asi hodinového sezení u počítače:-). Doufám, že se vám mé dílo líbí, dalších pár IR fotek ze zahrady Rikugien najdete na mé Flickr fotogalerii.

Nedělní Tokio

V neděli jsme plní nových sil znovu zamířili do Tokia. Tentokrát jsme měli v merku Tokijskou věž, protože mělo být jasno. Samozřejmě je z toho stejně jako z Eiffelovky zřejmě docela slušný byznys, ale co se dalo dělat. Nechali jsme se nahnat (samozřejmě se všemi úklonkami Arrigató gozajmas) do čtvercového výběhu, kam si pro nás po chvíli přijel výtah, kam jsme se stejným způsobem nasardinkovali a vyjeli 150 metrů vzhůru, kde je hlavní vyhlídka.

Je to poměrně dobrý orientační bod.




Kde je Fuji-san?

Pohled dolů okýnkem

Po výhledu přes širé Tokio, jsme vyrazili zase trochu za přírodou do zahrady Rikugien. Bylo tu opravdu na co se dívat, a hlavně tu byl taky klid:-). Štěpík mimojiné fotil spoustu infrafotek a já pozorovala kapříky, kteří jsou skuteční macíci a neustále při chuti. Jakmile někoho zahlédnou nad hladinou okamžitě se začnou seskupovat a vystrkovat tlamičky. Tady s nimi plavaly i spousty želv a nad nimi na hladině i kachny.

Z dálky jsme mysleli, že jsou to jehnědy.

A ještě zase my v klidném zátiší.

Ačkoli jsme měli v plánu ještě jednu zahradu, která vypadala také slibně, poté co jsme zjistili, že jsme někde vlastně jinde, jsme to vzdali a jeli domů, abychom si únavou nezkazili nádherné dojmy z prosluněného Tokia.

Doma jsme se vesele dali do vaření, když se spustilo pěkné zemětřesení. Zřejmě nejdelší, jaké jsme tu zažili. A tak zatímco já pořád říkala, jestli bychom už neměli vlézt pod stůl, Štěpík zase říkal: "Neblbni a pojď se procházet, to je zábava...". A tak jsme v se průběhu zemetřesení hezky prošli po bytě a pak to konečně dovařili. Teď už zase asi bude na chvíli od zemetřesení klid.

Sobotní Tokio

Jaro plnou silou vtrhlo do Japonska (alespoň na víkend) a tak jsme neváhali a rozhodli se strávit oba dny v Tokiu. V sobotu jsme vybrali Ueno Zoo. A nelitovali jsme. Jednak tedy bylo opravdu královské počasí a jednak jsme mohli obdivovat nespočet různých zvířat! Hned na začátku u nás zabodovala vydra, která měla ven z výběhu vyvedenou skleněnou rouru vedoucí do akvaria, kam vždycky radostně vplula a ukazovala se lidem z blízka.
Pak jsme viděli i spoustu ptáků, kterých je mi v zoo vždycky hrozně líto a od jejich klecí se snažím co nejrychleji zmizet. Nicméně takový orel běloocasý a ještě nějaký byl skutečně impozantní.

Úsměv a mávat hoši, úsměv a mávat.


Tukan hrál všemi barvami:-)

Štěpíkův oblíbenec

Kam ten medvěd na ty vtipy chodí...

Želva galapážská není žádný drobeček.

Žabka se svatozáří

Rostlina ve venkovním jezeře.

Prostě zoo jsme si opravdu užili. Ačkoli evidentně bojují s místem, dokázali nashromáždit velké množství druhů a dokonce bylo občas velmi vtipné umístění. Například lemuři měli výběh hned vedle fosy. Jentak mimochodem fosa byla neskutečně sladká kočička pokojně spící pod jediným stromem v jejím minivýběhu.

Po obědě jsme vyrazili do čvrti Asakusa, která je známá svými chrámy. Navšítivli jsme ten největší, a to Chrám Sensódži. Je to ale i bohužel cíl MNOHA ale opravdu MNOHA lidí, ať už Japonců nebo cizinců, takže k chrámů proudí nepřetržitě davy a davy lidí, kteří se prodírají okolo mnoha stánků se suvenýry. To nás poměrně unavilo, a tak jsme si chrám zběžně prohlédli a vzpomínali na klidné chvíle v zoo u výběhu s hrošíkem liberijským, který zrovna rozmetával své sekrety po stromě...

Po opuštění ruchu chrámu jsme se odebrali k nábřeží řeky Sumidy, kde jsme dojedli poslední zbytky sladkostí. Uděli si fotečku s vláčkem a úplně uťapkaní jsme se odebrali směrem nádraží Akihabara, odkud nás spolehlivý Tsukuba Express odvezli zpátky do domečku.

Když jsme si večer konečně zalezli do postýlky a už už usínali, tak bylo ještě dvakrát menší zemetřesení, které bylo narozdíl od toho pátečního takové něžné houpavé... A zato stále stupeň 3.