Kamakura

V pondělí tu bylo volno a tak jsme vyrazili do Kamakury. Města plného chrámů. A hlavně proslulého dutým Velkým Budhou. Kamakura leží na pobřeží Tichého oceánu a tak naše první cesta vedla k pláži plné surfařů. Nad pláží se vznášelo hejno jestřábů, kteří byli skutečně majestátní. Sedli jsme si a vybalili svačinku. Zrovna jsem zasněně sledovala vlny, když těsně mezi námi prolítl plnou rychlostí jestřáb, který útočil na MOJÍ SVAČINKU! Byl to dost šok a tak jsem urgovala odchod z toho nebezpečenství . Při opouštění pláže jsme si přečetli cedulky dejte si pozor na jestřáby, což pro nás v tu chvíli mělo skutečně cenu zlata...
Pak jsme se už věnovali pouze návštěvám chrámů, Mekdonalda a Velkého Budhy. Bohužel bychom potřebovali tak tři dny, takže jsme toho prošli jen menší část, zato pěkně v klídku a se zmrzlinkou:-)


Náš první chrámek, který jsme objevili úplně náhodou. Nebyl ani v průvodci a tak tam nebyly ani mraky lidí. V popředí je vidět strom, který se jmenuje Kaido.Vyprávěl nám o něm jeden Japonec, který se mnou nejprve chtěl hovořit japonsky...

Sakury už raší!

Daibutsu stál vážně zato.

Takové mraveniště

A pak zase jeden odlehlejší

Mírně nás zklamalo, že chrámy zavřeli mezi čtvrtou a pátou hodinou. Tak jsme zkusili ještě jeden, ale marně a tak jsme se rozhodli vrátit. Po cestě domů nás potkalo překvapení, když vláček, který jsme si vybrali nejel, tam kam jsme chtěli, ale velmi snadno jsme našli jiný, který nás už odvezl správně.

Nyní se odmlčujeme asi na týden, protože vyrážíme na delší cestu směr Nagoya, Nagano, Yudanaka. Je to zlatý hřeb programu.

Mount Tsukuba podruhé

V sobotu jsme s Jíťou a Šubčou podnikli téměř vyhlazovací výlet opět na Horu Tsukuba. Jeli jsme opět po Ring Ring road. Za krásného jarního počasí skoro až letního.

Jediná zatáčka na Ring Ring.

Měla skutečne sedm teček!

Po vyčerpávajícím stoupání k základní stanici s chrámem jsme statečně sedli na lanovku a těch pár set metrů vyjeli pod vrcholy. Tsukuba má totiž dva jeden na levo- 871 m. n. m. a jeden na pravo 877 m. n. m. - samozřejmě záleží z jaké strany na ní koukáte, a proto jsem se odvážila machrovat se stranama:-D.

Ano, tato fotka je krapet upravená...

871 m.n.m.

A aby jsme nebyli bábovky, provedli jsme sestup bez pomoci lanovky. Stál za to. Viděli jsme obrovské cypřiše. Mají nádherně rovné obrovské kmeny. A jsou oblíbené pro stavění chrámů.

A ještě skupinovka po sestupu

Nádherný hřbitůvek na úpatí Mount Tsukuba ohraničený hájem cypřišů, vonící zapálenými tyčinkami. Krásné místo pro odpočinek.

Nu a my si pak jeli odpočinout domů, abychom načerpali síly na další výlet...

Na závěr vzkaz od autora fotografií (ano Steveka): "Některé fotky jsou malinko upravené ;-)".

Zahrada Rikuguen v infračerveném světle

Už před drahnou dobou jsem si pořídil infračervený filtr Hoya 720 na svou padesátku Canon EF 1.8. Pořád jsem buď neměl čas udělat nějakou pěknou IR (infrared = infračervené) fotku nebo nebylo vhodné počasí. Na fotky s infračerveným filtrem je nejlepší slunečné počasí a jasná obloha. Obojí se mi splnilo v neděli v zahradě Rikuguen. Jak zahrada vypadá za denního světla můžete vidět v příspěvku níže. Jak zahrada vypadá v infračerveném světle můžete vidět tady. Protože je v zrcadlovce filtr, který zabraňuje dopadu IR světla na snímač, je třeba pořádně dlouhé expozice a tedy nejlépe ze stativu. V případě této fotky 30 s při citlivosti ISO = 100 a cloně f8. Barvy jsou falešné a jsou výsledkem asi hodinového sezení u počítače:-). Doufám, že se vám mé dílo líbí, dalších pár IR fotek ze zahrady Rikugien najdete na mé Flickr fotogalerii.

Nedělní Tokio

V neděli jsme plní nových sil znovu zamířili do Tokia. Tentokrát jsme měli v merku Tokijskou věž, protože mělo být jasno. Samozřejmě je z toho stejně jako z Eiffelovky zřejmě docela slušný byznys, ale co se dalo dělat. Nechali jsme se nahnat (samozřejmě se všemi úklonkami Arrigató gozajmas) do čtvercového výběhu, kam si pro nás po chvíli přijel výtah, kam jsme se stejným způsobem nasardinkovali a vyjeli 150 metrů vzhůru, kde je hlavní vyhlídka.

Je to poměrně dobrý orientační bod.




Kde je Fuji-san?

Pohled dolů okýnkem

Po výhledu přes širé Tokio, jsme vyrazili zase trochu za přírodou do zahrady Rikugien. Bylo tu opravdu na co se dívat, a hlavně tu byl taky klid:-). Štěpík mimojiné fotil spoustu infrafotek a já pozorovala kapříky, kteří jsou skuteční macíci a neustále při chuti. Jakmile někoho zahlédnou nad hladinou okamžitě se začnou seskupovat a vystrkovat tlamičky. Tady s nimi plavaly i spousty želv a nad nimi na hladině i kachny.

Z dálky jsme mysleli, že jsou to jehnědy.

A ještě zase my v klidném zátiší.

Ačkoli jsme měli v plánu ještě jednu zahradu, která vypadala také slibně, poté co jsme zjistili, že jsme někde vlastně jinde, jsme to vzdali a jeli domů, abychom si únavou nezkazili nádherné dojmy z prosluněného Tokia.

Doma jsme se vesele dali do vaření, když se spustilo pěkné zemětřesení. Zřejmě nejdelší, jaké jsme tu zažili. A tak zatímco já pořád říkala, jestli bychom už neměli vlézt pod stůl, Štěpík zase říkal: "Neblbni a pojď se procházet, to je zábava...". A tak jsme v se průběhu zemetřesení hezky prošli po bytě a pak to konečně dovařili. Teď už zase asi bude na chvíli od zemetřesení klid.

Sobotní Tokio

Jaro plnou silou vtrhlo do Japonska (alespoň na víkend) a tak jsme neváhali a rozhodli se strávit oba dny v Tokiu. V sobotu jsme vybrali Ueno Zoo. A nelitovali jsme. Jednak tedy bylo opravdu královské počasí a jednak jsme mohli obdivovat nespočet různých zvířat! Hned na začátku u nás zabodovala vydra, která měla ven z výběhu vyvedenou skleněnou rouru vedoucí do akvaria, kam vždycky radostně vplula a ukazovala se lidem z blízka.
Pak jsme viděli i spoustu ptáků, kterých je mi v zoo vždycky hrozně líto a od jejich klecí se snažím co nejrychleji zmizet. Nicméně takový orel běloocasý a ještě nějaký byl skutečně impozantní.

Úsměv a mávat hoši, úsměv a mávat.


Tukan hrál všemi barvami:-)

Štěpíkův oblíbenec

Kam ten medvěd na ty vtipy chodí...

Želva galapážská není žádný drobeček.

Žabka se svatozáří

Rostlina ve venkovním jezeře.

Prostě zoo jsme si opravdu užili. Ačkoli evidentně bojují s místem, dokázali nashromáždit velké množství druhů a dokonce bylo občas velmi vtipné umístění. Například lemuři měli výběh hned vedle fosy. Jentak mimochodem fosa byla neskutečně sladká kočička pokojně spící pod jediným stromem v jejím minivýběhu.

Po obědě jsme vyrazili do čvrti Asakusa, která je známá svými chrámy. Navšítivli jsme ten největší, a to Chrám Sensódži. Je to ale i bohužel cíl MNOHA ale opravdu MNOHA lidí, ať už Japonců nebo cizinců, takže k chrámů proudí nepřetržitě davy a davy lidí, kteří se prodírají okolo mnoha stánků se suvenýry. To nás poměrně unavilo, a tak jsme si chrám zběžně prohlédli a vzpomínali na klidné chvíle v zoo u výběhu s hrošíkem liberijským, který zrovna rozmetával své sekrety po stromě...

Po opuštění ruchu chrámu jsme se odebrali k nábřeží řeky Sumidy, kde jsme dojedli poslední zbytky sladkostí. Uděli si fotečku s vláčkem a úplně uťapkaní jsme se odebrali směrem nádraží Akihabara, odkud nás spolehlivý Tsukuba Express odvezli zpátky do domečku.

Když jsme si večer konečně zalezli do postýlky a už už usínali, tak bylo ještě dvakrát menší zemetřesení, které bylo narozdíl od toho pátečního takové něžné houpavé... A zato stále stupeň 3.

Výlet do Tokia

V neděli jsme vyrazili do hlavního města Japonska, doufajíc, že se počasí umoudří. Neumoudřilo. Proto jsme zvolili návštěvu muzeí. Vyrazili jsme tedy Tsukuba Expressem, který jel 45 minut a kupodivu nebyla ani žádná výluka nebo zpoždění, jak jsme od nás zvyklí. V Tokiu jsme chvíli dumali, jak si vlastně koupit lístek na metro, a jak se vlastně dostaneme na Ebisu Garden Place, kam jsme měli namířeno, neb je tam muzeum piva Yebisu. Spleť Tokijského metra je poněkud jiného ražení než ta v Praze... Jedna linka kříží druhou a je jich tam jednoduše hafo... Ale když jsme přišli alespoň na základní princip, tak už cestování bylo jednoduché.

Ebisu Garden Place dělá skutečně čest svému jménu. Na nejrůznějších květináčích a různých formacích květin se tu někdo hodně vyblbnul.



Skupinové foto.

Vítá vás muzeum piva.

Samozřejmě jsme si koupili ochutnávku, která stála za to:-)

Po baječné prohlídce jsme vyjeli do 39.patra (myslím, že jsem tak vysoko v žádný budově ještě nebyla). Odtud byl nádherný výhled na Tokyo. Je to prostě fakt hodně velké město. Tsukuba je úplně jiného ražení.


Na cestě zpátky jsme se zastavili u císařského paláce. Vzhledem k tomu, že prostě pořád vytrvale pršelo a pršelo a foukal vítr, tak ani císařská rodina zrovna nepiknikovala v zahradách, kam jsme se mohli podívat. Ale mají to v zahradě moc pěkné. A ani tam nebylo přelidněno:-).

Květy a ptáčky obsypaný stromek.

A mně už byla vážně zima.

Foto od Steveka, Text od Kiki.

Návštěva pavilónu EXPO

Od středy do pátku proběhlo v tsukubském kongresovém Epochal centru takové „malé“ sympozium, které pořádala Mana (International Center of Materials Nanoarchitectonics), což je výzkumný ústav pod křídly NIMSu. Mohl jsem se ho volně zúčastnit a bylo to veskrze perfektní! Nano, hlavně pro bio a eko prostě frčí na plné pecky i tady. Večer po skončení přednášek jsem udělal pár fotek. Na ten strom jsem si musel jít sáhnout, Japonci jsou mistři v tvorbě různých napodobenin, např. umělý bambus jako plot, umělé jídlo na ukázku před restaurací, dokud si na to nešáhnete, neuvěříte, že to není k jídlu. Takže ten strom byl opravdu pravý:-).





Zbývající porce fotek je z tsukubského pavilónu, kde se v roce 1985 konalo EXPO. Navštívili jsme s Kiki v planetáriu program pro děti a hrozně se nám to líbilo, i když to bylo celé japonsky:-). Potom jsme si prohlédli celý pavilon, kde byly všechny možné expozice věnované vědě a ukázkám různých jevů. Byly tam ukázány i moderní materiály a technologie jako uhlíkové nanotrubičky, superocel, tekuté krystaly, solární články, model hybridního auta, tokamaku, no prostě, přišel jsem si na své:-). Vyfotil jsem i náš infraportrét.