Nedělní Tokio

V neděli jsme plní nových sil znovu zamířili do Tokia. Tentokrát jsme měli v merku Tokijskou věž, protože mělo být jasno. Samozřejmě je z toho stejně jako z Eiffelovky zřejmě docela slušný byznys, ale co se dalo dělat. Nechali jsme se nahnat (samozřejmě se všemi úklonkami Arrigató gozajmas) do čtvercového výběhu, kam si pro nás po chvíli přijel výtah, kam jsme se stejným způsobem nasardinkovali a vyjeli 150 metrů vzhůru, kde je hlavní vyhlídka.

Je to poměrně dobrý orientační bod.




Kde je Fuji-san?

Pohled dolů okýnkem

Po výhledu přes širé Tokio, jsme vyrazili zase trochu za přírodou do zahrady Rikugien. Bylo tu opravdu na co se dívat, a hlavně tu byl taky klid:-). Štěpík mimojiné fotil spoustu infrafotek a já pozorovala kapříky, kteří jsou skuteční macíci a neustále při chuti. Jakmile někoho zahlédnou nad hladinou okamžitě se začnou seskupovat a vystrkovat tlamičky. Tady s nimi plavaly i spousty želv a nad nimi na hladině i kachny.

Z dálky jsme mysleli, že jsou to jehnědy.

A ještě zase my v klidném zátiší.

Ačkoli jsme měli v plánu ještě jednu zahradu, která vypadala také slibně, poté co jsme zjistili, že jsme někde vlastně jinde, jsme to vzdali a jeli domů, abychom si únavou nezkazili nádherné dojmy z prosluněného Tokia.

Doma jsme se vesele dali do vaření, když se spustilo pěkné zemětřesení. Zřejmě nejdelší, jaké jsme tu zažili. A tak zatímco já pořád říkala, jestli bychom už neměli vlézt pod stůl, Štěpík zase říkal: "Neblbni a pojď se procházet, to je zábava...". A tak jsme v se průběhu zemetřesení hezky prošli po bytě a pak to konečně dovařili. Teď už zase asi bude na chvíli od zemetřesení klid.