Cestování

V sobotu 30.3. jsme vyrazili na naši dlouho plánovanou cestu. Vstávali jsme už v 5 ráno, protože busík z Tokya nám jel v 8. Když jsme kráčeli ranní Tsukubou k Tsukuba Expressu potkali jsme pouze dva lidi - cizince, kráčející stejným směrem. Dokonce ani auta nejezdila. Navzdory tomu, že mi paní v JTB ( Japanese travel buro - tam jsem kupovala lístky na bus) tvrdila, že najít v Tokyu (Tokyo station) tenhle autobus je DOOOST složitý a vyhradila nám na to v jízdním plánu 45 minut, našli jsme to za deset a to jsme stihli jít ještě mezitím dvakrát na záchod. Busík byl velmi pohodlný. Spousta místa na nohy, zastávky, snad fungující záchodek, ale nebyl potřeba.



Jen díky dopravní zácpě v Tokyu a Nagoyi jsme dorazili o dvě hodiny později, čili plných osm hodin cesty. Po cestě (když jsem zrovna nespala) jsme viděli v oblasti Shizuoka plantáže čaje. Perfektně zastřižené s obrovskými větráky nad jednotlivými políčky, dočetli jsme se, že prý proti mrazu.

Zastávka na toalety v Hamamatsu

V Nagoyi na nás už dvě hodiny čekal Yoichi (kdo ho nezná - Japonec, který s námi v Čechách strávil 8 měsíců, byl i u nás doma v Čenkově a moc se mu líbili Jonáš a Ira). My mu posílali SMS, že máme zpoždění a on nám email, kde jsme... Japonci totiž neposílají SMS ale emaily po telefonu. Takže nikdo si nakonec nic nepřečetl a došlo ke komunikačnímu bloku.

Nagoya castle navštívený s Yoichim.

V noci jsme přespávali u Yoichiho doma. Na měkkounkých futonech. Ráno k snídani jsme dostali misku rýže, vydatnou miso polévku, brokoličku, řasu s miso a rybkou a něco vaječného. Výtečné. Začínám rehabilitovat japonskou kuchyni. Po snídani nás Yoichi vzal na tour de Temples (prohlídku všemožných chrámů). Když je před chrámem místo lva a psa liška, znamená to, že je to chrám ochraňující byznys a peníze. U těchto chrámů bylo vždycky plno Japonců.

Chrám s pejskem a lvem - tam vůbec nikdo nebyl.

Po krásném dni nás Yoichi odvezl ke Kohoutkovům, kteří si akorát zabydleli jejich nový holobyt v Nagoyi. Byl to moc příjemně strávený večer. Zašli jsme na specielní placky (údajně s rozsekanou rybou nebo chobotnicí - to ja ale vůbec necítila, takže výborný a pro mě tam nic z ryby nebylo:-) ). Nu a ráno jsme jeli zase dál do Nagana. Tentokrát už busík jel pěkně na čas.

Výhled na Nagano, už jsme překročili hranici sněhu.

Z Nagana jsme rovnou vzali vláček do Yudanaky - lázeňského městečka, kde jsme měli zamluvený hotel u našeho kamaráda Zdena ze Slovenska, který si vzal krásnou Japonku a již šťastně povili nádhernou holčičku Sáru. Yudanaka leží v údolí jménem Jigokudani (Ďábelské údolí), kde je řada horkých minerálních pramenů. Toho využili jednak domorodí Japonci a vybudovali si řadu veřejných bazénků v městečku, ale i opičky, kterým byl vybudován také jeden onsen (bazének na koupání s horkou vodou) a tak se tam také opice většinu času zdržují.
Hotel, kde jsme se ubytovali má již několikset letou tradici. Jeho vedení je předáváno tradičně s otce na syna. Jako asi jediný má celkem šest onsenů, které jsou střídavě pro ženy a muže. Plus má ještě dva privátní onseny pro páry a vybrané pokoje mají dokonce vlastní onseny na balkóně. Pro představu můžete navštívit Zdenovo stránky: http://www.ichizaemon.com/en/3/baths_hot-springs.html -lze si je číst i ve slovenštině:-).
Když jsme dorazili do hotelu strhla se sněhová průtrž a během noci byla zase všude bílá pohádka.

Foto z naší večerní procházky za potravou před tím než vánice propukla plnou silou.

V hotýlku jsme vyfásli tradiční yukatu a ponožky s odděleným palcem do tradičních dřeváčků typu žabky.

V našem pokojíčku s vyhřívaným stolkem.Takže hlavně klid a nohy v teple!

Za celý náš pobyt v hotýlku (dvě noci) jsme se koupali celkam sedmkrát (a to je vždycky koupání kolem hodiny). Krom toho jsme stihli udělat i tour de onsen v městečku, kde jsme obešli 8 onsenů, každý léčí něco jiného... Takže vycachtaní jsme byli senzačně! Samozřejmě hned ráno jsme po koupeli vyrazili za opičkama cca 2,5 km. Bohužel jsme byli jediní, kdo šel tou cestou, kterou jsme vybrali. Bylo tam poměrně dost sněhu a každou chvíli ze stromu spadla duchna nejednou i na na nás. K sněžným opičkám jsme dorazili jako sněhuláci.

Jediné stopy, které jsme po cestě potkali patřily opicím.

Bitka mezi opicemi není nic neobvyklého, ale turisti se vždycky radujou

Opičky absolutně kašlou na turisty a zcela volně mezi nimi procházejí, občas do nich i vrazí nebo jim přeběhnou po nohou. Ale běda, když vyndáte sváču. Jeden opičák nás zmerčil a cválal k nám takovou rychlostí, že to Štěpík musel dojíst na veřejných záchodcích. Začínáme věřit, že japonská fauna miluje naše svačinky... Nicméně co se týče jídla, tak to jsme si zatím vždycky uhájili:-).

Je živá, jenom spinká.

Tři poslední fota opiček jsou z druhého dne, kdy jsme je navštívili ještě jednou se Zdenem. Po opičkách jsme vzali batůžky a vyrazili zase zpátky do Nagana, kde jsme navštívili chrám Zenkodži. Ačkoli mě chrámy až tak neberou, před tímhle vážně smekám! Jednak je velmi osvícený, protože do něj odjakživa mohli muži i ženy a i jako kněží tam můžou být i ženy!!! Byl založen už roku 670! Paní, která nás v něm odchytla nám říkala, že když se dotkneme jedné sochy budeme moc veselí... Nevím jestli to dřevo něčím napouštějí, ale po té, co jsme si ještě prošli naprosto temnou chodbu, kde jsme taky pořád po tom dřevě šahali, jsme se chechtali jako opilí a k tomu zhulený. Možná k tomu přispěl i náš veselý rozhovor s jedním mnichem.

Pouze vtupní brána do Zenkodži

Vstup do Zenkodži

V tomto příspěvku jsem se malinko víc rozepsala, ale jsme tak plní dojmů, že stručněji to holt nešlo. Když tak jste si aspoň prohlídli obrázky.

P.S. :Text opět od Kiki a foto od Steveka