Tokio naposledy

V neděli jsem se vypravil naposled do Tokia. Naposled nasát atmosféru tohoto úžasného města, které jsem si, musím říct, velmi oblíbil, ač většinou preferuju přírodu. Tokio se se mnou rozloučilo opravdu stylově. Zrovna jsem obědval v jedné hospůdce na Asakuse, kde jsem si pochutnával na výborné dušené zelenině s kousky masa a obligátní misce rýže, když se všechno začalo houpat a vlnit. A to jsem si říkal, že už dlouho žádné zemětřesení nebylo. V Tokiu jen dvojka, ale poblíž epicentra na severu pětka, takže celkem solidní zemětřesení. Na japonské poměry ale nic extra. V Asakuse je spousta krámků se vším možným, ale nejvíc mě brala keramika. V jednom obchůdku jsem se doslova zamiloval do jednoho krásného čajníku, ale pod tíhou skeptických argumentů racionálnější půlky mého já jsem nakonec odolal... Mým hlavním cílem posledního výletu byl ale umělý poloostrov Odaiba, ze kterého jsem chtěl pořídit pár snímků Tokijského zálivu za soumraku s Duhovým mostem v hlavní roli a s Tokijskou věží v roli vedlejší. Předtím jsem ještě navštívil japonskou zahradu Koishikawa Korakuen, kde zrovna kvetly kosatce. Prostě po všech stránkách vydařený poslední výlet do Tokia.


Úplňkový most (Full moon bridge)








Pořád nevím, na čem to ti pánové sedí...


Večerní pohled na Tokijský záliv z poloostrova Odaiba


Duhový most a Tokijská věž za soumraku

Vzpomínka na botanickou zahradu

Následující fotky pocházejí z doby asi před dvěma měsíci, k tomu, abych je sem dal, jsem se dostal až teď. Určeno pro všechny milovníky kytiček, barev a detailů:-). Poslední fotka je zároveň vzpomínka na Mirka Topolánka...

Oshima

4 měsíce tentokrát uběhly jako voda a je tady pravděpodobně poslední japonský příspěvek. Tentokrát jsme se trošku odvázali a vyrazili na ostrov. A ne na ledajaký. Oshima je ostrov, sopečného původu (jak jinak), ležící asi 100 km na jih od Tokia. Je největší z ostrovů Izu. Nijak jsme netroškařili a k cestě na ostrov jsme použili víc než vhodný tryskový trajekt, kterým jsme tam byli za 1 hod. 40min. Sice jsme měli menší potíže najít ten správný terminál, velmi ochotná slečna ve vedlejším baráku nás poslala úplně jinam a málem jsme to nestihli, ale to je u Japonců prostě zvykem: „když nevím, dělám že vím, hlavně ať to nevypadá trapně, stejně se pak hned zdejchnu... „
Po příjezdu na ostrov nás čekalo další překvapení. Přijeli jsme do jiného přístavu, než jsme předpokládali. Navíc nám řekli, že si v neděli máme zavolat, odkud se ten den bude jezdit. Prostě se to střídá a mezi dvěma přístavy se rozhoduje ten den ráno... Tento problém jsme úspěšně odsunuli na druhý den a věci hned byly pozitivnější. Přešlapujíce u zastávky autobusu se nás ujal starší taxikář a nabídl nám odvoz za cenu autobusu kam budem chtít. Vyrazili jsme tedy na sopku. Jako správný sopečný ostrov se uprostřed Oshimy „tyčí“ 764m vysoká Mt. Mihara. Je to krásná sopka, která naposled soptila v roce 1986 a zahrála si například ve filmu: Návrat Godzilly. Stopy poslední erupce jsou nádherně patrné v podobě černých lávových proudů, se kterými krásně kontrastuje svěží zeleň, bující na úrodné sopečné půdě. Jelikož počasí nebylo moc přívětivé, výstup jsme si nechali na druhý den a vzali jsme to pěšky přes super Onsen s výhledem právě na Mt. Miharu a totálně liduprázdnou ZOO (v Japonsku něco nepředstavitelného!), kam jsme přikvačili 15 minut před zavíračkou (přesto jsme krásně stihli prohlídku zadarmo), do kempu. Ze ZOO do kempu vedla krásná cesta podél pobřeží, sem tam rybář, ale jinak nikde nikdo. Po malé epizodě v tunelu procházejícím pod útesem jsme dorazili do kempu. Trošku jsme bojovali s jídlem, já jsem se snažil na čistě japonsky hovořícím personálu vymámit nějakou večeři, ale neúspěšně (musel bych jí býval mít předem objednanou). Asi se to rozkřiklo a při naší skromné večeři z posledních zásob nám jeden starší pán přinesl pití z automatu a pak ještě třešně! Pokud od Japonců nechcete žádné informace, jsou úžasní:-).



Ráno jsme vyrazili na vrchol po opačné straně hory, než chodí klasičtí turisté v žabkách a po asfaltce z nedaleké autobusové zastávky. My jsme to tedy vzali přímo přes lávová pole a sopečné pumy až na vrchol ke kráteru. Do kráteru moc vidět nebylo a to, že stojíme na aktivní sopce, připomínal jen sem tam unikající proužek dýmu či páry. Výlet jsme zakončili v restauraci u zastávky a pak už jsme vzali bus do přístavu, naštěstí do toho správného. Na závěr jsme ještě navštívili společný otevřený onsen a za dvě hodinky nás opět pohltilo rušné Tokio.


Pohled na vrchol


Vrcholové partie Mt. Mihary


Naše expedice s jednou nohou na pumě


Pohled z vrcholu na šplhající zbytek výpravy


Další sopečný ostrov na obzoru


Pohled na Mt. Miharu a lávové proudy z té turistické strany


Závěrečný onsen


Tokio nás přivítalo krásným podvečerem