Kjóto

Cestou do Kjóta jsme si pořádně vychutnali rychlost Šinkazenu, vzdálenost 135 kilometrů jsme překonali za 35 minut a čekali jsme, že vystoupíme do úplně jiného světa starobylého Kjóta. Za chvíli jsme zjistili, že Kjóto je město jako každé jiné (mají tu i metro), jen koncentrace různých chrámů a památek (a také nejhezčích holek jak jsme se s Jurou shodli) je zde veliká. Nicméně Kjóto má svoji atmosféru. Atmosféru úzkých uliček kam turisté moc často nezavítají, přeplněných chrámů, kde musíte jít s davem i méně známých klidných chrámů, kde se můžete v klidu posadit a vychutnávat si ten klid. Atmosféra budhistických chrámů se s našimi studeně působícími kostely nedá vůbec srovnávat, holt jiný kraj, jiný mrav. První den jsme strávili chozením po chrámech, focením a údivem nad tím, jak jsou ty vzdálenosti velké, když to na mapě vypadá takový kousek. K večeru nám už bylo jasné, že na místo přespání budeme muset dojet autobusem. On totiž jeden takový pěkný chrám, to je skoro na dvě hodiny! Tu vás něco zaujme, tohle si chcete vyfotit, ještě se podíváme do téhle pěkné zahrady a najednou zjistíte, že už je skoro tma. Takže jsme se nijak nerozpakovali a po posledním chrámu jsme se svezli pár kilometrů autobusem. Městská autobusová doprava je v Kjótu neuvěřitelně propracovaná. Pár okružních linek, na které navazují autobusy do všech koutů města. Samozřejmě nám dělala trochu problém orientace (latinka se v Kjótu moc nenosí), ale nakonec jsme se na mapě vždycky našli a ušetřilo nám to spoustu času a unavených nohou, hlavně druhý den, kdy jsme autobusy využívali často v rámci jednodenní lítačky. V Kjótu jsme přespali u paní Tany. Paní Tany je moc milá starší paní, která si tak nějak doma provozuje svůj hotýlek (nebo hostýlek) jménem Tany House. Není to žádný luxus, ale vykoupete se, poznáte zajímavé lidi, vyspíte se, ráno se nasnídáte a to vše za neuvěřitelně malý peníz. Ráno jsme neměli moc štěstí na chrámy, protože Imperial Palace (tehdejší sídlo císaře) byl zavřený. Tak jsme si vzali bus do botanické zahrady, kde jsme příjemně strávili asi tři hodiny, nafotili spoustu kvítků i pár malých školáků, prohlédli si tropické skleníky, no prostě příjemné dopoledne. Po obědě jsme navštívili jeden z největších taháků Kjóta, chrám Kinkakuji se zlatou pagodou. O tom, že je to opravdu velká atrakce jsme se přesvědčili na vlastní kůži tím, že jsme platili vstupné a také nekonečným davem chtivých návštěvníků, povětšinou studentek ve školních uniformách, které tam prostě asi zrovna byly na výletě. Z Kjóta nás zklamal jen Šinkanzen zpátky do Nagoji, kterému na nástupišti svítilo asi dvouhodinové zpoždění… Naštěstí jel za 10 minut jiný:-).