sobota 1. listopadu 2008
Něco málo o Tokiu
Po dvouhodinové jízdě prvním ranním Šinkanzenem z Nagoji (což byla velmi příjemná a vzrušující záležitost díky průměrné rychlosti 180 Km/h i s pěti zastávkami!) jsem vystoupil do tak trochu očekávaného bludiště a chaosu Tokijského nádraží. Po chvíli bloudění jsem našel náš meeting point a za chvíli se objevil i Jura. Byl jsem rád, že jsme se bez problémů našli, protože pokud by se něco stalo, tak bychom bez mobilů byli nahraní… Pak už jsme se mohli po hlavě vrhnout do víru Tokia, takže jsme začali snídaní v Macdonaldu. Tokio na mě udělalo především dojem svou nekonečností, přišlo mi jako bych celou cestu z Nagoji jel jedním velkým městem, občas tunel či čajovníková plantáž, takže jsem ani nepoznal, kdy už jsem v Tokiu a kdy ještě ne… (Představte si, že cestou z Prahy do Ostravy není jediné místo, kde byste z vlaku neviděli nějaký dům). Město je vážně obrovské (dle Wikipedie má asi 38 miliónů obyvatel včetně přilehlých aglomerací), všude mrakodrapy, spousta lidí a aut, nikde ani kousek klidu, vše tak nějak pulzuje svým vlastním životem. Celé město je velmi specifické a kosmopolitní, je zde možno vidět nejrůznější lidi a styly. Největší zážitek v tomto směru byl, když k nám do metra přistoupil borec, který, ač oblečený do kožené bundy, vypadal jak holka. Měl obarvené vlasy na zrzavo a začal si pudrovat obličej! I při pohledu na místní děvčata jsem měl pocit, že v Tokiu se asi spotřebuje nejvíc makeupu na světě. Druhý den jsme po cestě z nádraží k Tokijské věži v úřednické čtvrti objevili tichý a poklidný chrám. V kontrastu s okolními mrakodrapy působil až bizarně. Když jsme vyšli z něj po chvíli vysli zpátky na ulici, divili jsme si proč je všude kolem nás tolik policejních těžkooděnců i normálních policajtů. Říkali jsme si že, ve vládní čtvrti je to asi normání. Kdepak, za chvíli jsme uslyšeli skandování, kterému jsme sice vůbec nerozuměli, ale pochytili jsme aspoň slovo Amerika (a slovo které znělo jako hanba, ale asi to byla jen naše bujná fantazie) a opravdu, po chvíli se objevil průvod demonstrantů. Bylo to jako u nás, zahalené obličeje, plné huby hesel, ale publikum veškeré žádné, leda těžkooděnci a my. Samozřejmě jsme se chovali jako Japonci v Praze a fotili o 106, protože demonstrace v Japonsku, to se jen tak nevidí! Sotva jsme stihli udělat pár akčních fotek, byli jsme z nejlukrativnější pozice jemně vykázáni… Celkově jsme v Tokiu strávili dva dny, navštívili jsme Ueno park (sídlo bezdomovců), elektronickou žílu Tokia čtvrť Akihabaru, kde seženete cokoli od žárovky po nejnovější modely notebooků a třeba foťáků, již zmiňovanou mrakodrapovou a poněkud sterilní úřednickou čtvrť poblíž tokijského nádraží, chrám v Asakuse, kde dav znamená opravdu dav a kde jsme nakoupili i nějaké dárky a suvenýry a konečně v rámci sobotního přespání i nedalekou Tsukubu, centrum japonské vědy. V neděli večer jsme se přesunuli ke mně do Nagoji a v pondělí ráno vyrazili na dva dny do starobylého Kjóta.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Diky za super vylet. Hlavne bych jenom dodal ze i pres tucnou stravu v Mcdonald jsem jiz zhodil 8 Kg :-).
Jojo, vsak ja taky dekuju, ve dvou ci trech se to lepe tahne;-). Tech osm kilo ti zavidim, ja se porad drzim na svem...:-))
Naprosto závidím, působí to báječně! A tady už se vše chystá na Vánoce...Iva
Okomentovat