Monínec 3. 7. 2010 by Canon EF 17-40mm f/4 USM L

Tak se po dlouhé době zase hlásím s pár obrázky, tentokrát se sjezdovou tématikou. Zodpovědně přiznám, že techniku panningu, kdy nastavíte delší čas a objekt v pohybu sledujete fotoaparátem, tak aby on byl ostrý a to ostatní rozmazané, se musím jěště hodně učit... Nicméně pár slibných fotek se mezi tou spoustou nepovedených, rozmazaných přece jen našlo.

Tokio naposledy

V neděli jsem se vypravil naposled do Tokia. Naposled nasát atmosféru tohoto úžasného města, které jsem si, musím říct, velmi oblíbil, ač většinou preferuju přírodu. Tokio se se mnou rozloučilo opravdu stylově. Zrovna jsem obědval v jedné hospůdce na Asakuse, kde jsem si pochutnával na výborné dušené zelenině s kousky masa a obligátní misce rýže, když se všechno začalo houpat a vlnit. A to jsem si říkal, že už dlouho žádné zemětřesení nebylo. V Tokiu jen dvojka, ale poblíž epicentra na severu pětka, takže celkem solidní zemětřesení. Na japonské poměry ale nic extra. V Asakuse je spousta krámků se vším možným, ale nejvíc mě brala keramika. V jednom obchůdku jsem se doslova zamiloval do jednoho krásného čajníku, ale pod tíhou skeptických argumentů racionálnější půlky mého já jsem nakonec odolal... Mým hlavním cílem posledního výletu byl ale umělý poloostrov Odaiba, ze kterého jsem chtěl pořídit pár snímků Tokijského zálivu za soumraku s Duhovým mostem v hlavní roli a s Tokijskou věží v roli vedlejší. Předtím jsem ještě navštívil japonskou zahradu Koishikawa Korakuen, kde zrovna kvetly kosatce. Prostě po všech stránkách vydařený poslední výlet do Tokia.


Úplňkový most (Full moon bridge)








Pořád nevím, na čem to ti pánové sedí...


Večerní pohled na Tokijský záliv z poloostrova Odaiba


Duhový most a Tokijská věž za soumraku

Vzpomínka na botanickou zahradu

Následující fotky pocházejí z doby asi před dvěma měsíci, k tomu, abych je sem dal, jsem se dostal až teď. Určeno pro všechny milovníky kytiček, barev a detailů:-). Poslední fotka je zároveň vzpomínka na Mirka Topolánka...

Oshima

4 měsíce tentokrát uběhly jako voda a je tady pravděpodobně poslední japonský příspěvek. Tentokrát jsme se trošku odvázali a vyrazili na ostrov. A ne na ledajaký. Oshima je ostrov, sopečného původu (jak jinak), ležící asi 100 km na jih od Tokia. Je největší z ostrovů Izu. Nijak jsme netroškařili a k cestě na ostrov jsme použili víc než vhodný tryskový trajekt, kterým jsme tam byli za 1 hod. 40min. Sice jsme měli menší potíže najít ten správný terminál, velmi ochotná slečna ve vedlejším baráku nás poslala úplně jinam a málem jsme to nestihli, ale to je u Japonců prostě zvykem: „když nevím, dělám že vím, hlavně ať to nevypadá trapně, stejně se pak hned zdejchnu... „
Po příjezdu na ostrov nás čekalo další překvapení. Přijeli jsme do jiného přístavu, než jsme předpokládali. Navíc nám řekli, že si v neděli máme zavolat, odkud se ten den bude jezdit. Prostě se to střídá a mezi dvěma přístavy se rozhoduje ten den ráno... Tento problém jsme úspěšně odsunuli na druhý den a věci hned byly pozitivnější. Přešlapujíce u zastávky autobusu se nás ujal starší taxikář a nabídl nám odvoz za cenu autobusu kam budem chtít. Vyrazili jsme tedy na sopku. Jako správný sopečný ostrov se uprostřed Oshimy „tyčí“ 764m vysoká Mt. Mihara. Je to krásná sopka, která naposled soptila v roce 1986 a zahrála si například ve filmu: Návrat Godzilly. Stopy poslední erupce jsou nádherně patrné v podobě černých lávových proudů, se kterými krásně kontrastuje svěží zeleň, bující na úrodné sopečné půdě. Jelikož počasí nebylo moc přívětivé, výstup jsme si nechali na druhý den a vzali jsme to pěšky přes super Onsen s výhledem právě na Mt. Miharu a totálně liduprázdnou ZOO (v Japonsku něco nepředstavitelného!), kam jsme přikvačili 15 minut před zavíračkou (přesto jsme krásně stihli prohlídku zadarmo), do kempu. Ze ZOO do kempu vedla krásná cesta podél pobřeží, sem tam rybář, ale jinak nikde nikdo. Po malé epizodě v tunelu procházejícím pod útesem jsme dorazili do kempu. Trošku jsme bojovali s jídlem, já jsem se snažil na čistě japonsky hovořícím personálu vymámit nějakou večeři, ale neúspěšně (musel bych jí býval mít předem objednanou). Asi se to rozkřiklo a při naší skromné večeři z posledních zásob nám jeden starší pán přinesl pití z automatu a pak ještě třešně! Pokud od Japonců nechcete žádné informace, jsou úžasní:-).



Ráno jsme vyrazili na vrchol po opačné straně hory, než chodí klasičtí turisté v žabkách a po asfaltce z nedaleké autobusové zastávky. My jsme to tedy vzali přímo přes lávová pole a sopečné pumy až na vrchol ke kráteru. Do kráteru moc vidět nebylo a to, že stojíme na aktivní sopce, připomínal jen sem tam unikající proužek dýmu či páry. Výlet jsme zakončili v restauraci u zastávky a pak už jsme vzali bus do přístavu, naštěstí do toho správného. Na závěr jsme ještě navštívili společný otevřený onsen a za dvě hodinky nás opět pohltilo rušné Tokio.


Pohled na vrchol


Vrcholové partie Mt. Mihary


Naše expedice s jednou nohou na pumě


Pohled z vrcholu na šplhající zbytek výpravy


Další sopečný ostrov na obzoru


Pohled na Mt. Miharu a lávové proudy z té turistické strany


Závěrečný onsen


Tokio nás přivítalo krásným podvečerem

Nikko (okolí)

Chrám Futara a za ním kužel Nantai-san, mimochodem jediný chrám, který jsem během víkendu v Nikku navštívil:-)

Před týdnem jsem vyrazil na víkend do Nikka. Nikko je japonské městečko v horách, slavné především svými chrámy. Kromě chrámů však okolí skýtá mnoho možností na výlet do přírody, hory kolem jsou opravdu nádherné, však je zde také vyhlášen národní park. Chrámy jsem tentokrát nechal chrámy a rozhodl se pro dvě půldenní túrky. V sobotu odpoledne jsem pln elánu hned po příjezdu vyrazil dobýt vrchol Nantai-san (2484m). No, kopec to byl pěkný, a po dvou a půl hodinách úmorného výstupu jsem konečně stanul na vrcholu. Nantai-san je bývalá sopka, které se přezdívá Fuji-san Nikka. Zde je pár fotek.


Posledních pár metrů



Sem tam to bylo ještě na běžky...



Autoportrét na vrcholu


Pod horou se rozprostírá veliké jezero Chuizenji-ko, které vzniklo před dávnou dobou erupcí právě Nantai-san, která lávou přehradila horské údolí. Bohužel byl klasický opar, ale i tak stály výhledy za to.


Rozhled na vrcholu


Zamlžený pohled na jezero Chuzenji-ko


Pozdně odpolední pohled na Nantai-san


Jezero Chuzenji-ko

V neděli se zkazilo počasí a začalo pořádně pršet. I tak jsem ale podnikl procházku podél řeky Yukawa, která se vlévá do jezera Chuzenji-ko proti proudu až do malého lázeňského městečka Yumoto-onsen. Cesta vedla nejprve lesem kolem krásných vodopádů a pak přes mokřady Senjo-ga-hara po dřevěných chodníčcích a končila u menšího, ale krásného jezera Yu-no-ko (Názem doslova znamená: Jezero z horkého pramenu) u Yumoto-onsenu. Všude kolem se vznášel sirný pach (vůně) horkých pramenů a až na ten déšť to byla parádní procházka. Byl jsem rád, že jsem si procházku nechal na neděli a výstup zmákl už v sobotu, v neděli už by to nebylo možné.


Vodopádek na řece Yukawa


Pohled přes bažiny Senjo-go-hara na Nantai-san...


Rybáři na jezeru Yu-no-ko


Yu-no-ko s kapkami na objektivu...


Kouzelný palouček

Nakonec jsem ještě navštívil jeden z největších japonských vodopádů jménem Kegon, ke kterému si můžete sjet výtahem a obdivovat jeho majestátnost zespoda.


Vodopád Kegon s kapkami na objektivu pro dokreslení atmosféry...

SUMO

Sumo je tradice a velmi záživná podívaná. Tento dojem mám po nedělním odpoledni, prožitém v Národním stadionu sumo v Tokyu. Není nic lepšího, než si dát pořádný oběd, koupit pár plechovek piv a jít sledovat borce, kteří toho sní asi tak pětkrát tolik, co běžný smrtelník. Navíc vše důkladně zapíjí právě pivem. Přesně to jsme udělali a viděli jsme několik opravdu zajímavých utkání a okamžiků. Ač jsou všichni zápasníci do jednoho tlustí jak vepři, jsou mezi nimi velké rozdíly v taktice a technice, kterou pužívají. Váha není všechno a pod vrstvou tuku se občas tu a tam objeví pořádné svaly. Dokonce i na zadku! Na břichu teda ne...:-). Byli jsme několikrát svědky jak evidentně lehčí soupeř mazaně uhnul, rozrotoval protivníka a podobně a bylo dobojováno. Atmosféra v aréně byla perfektní, Japonci a obzvlášť děti se nerozpakují halasně podporovat svého favorita, ač v současné době jsou nejlepší zápasníci převážně cizinci, například Baruto: Estonec, jehož zápasnické jménu je odvozeno od toho, jak Japonci vyslovují Balt - Baruto. Ve špičce figuruje i hodně Mongolů, například současný Yokozuna Hakuho. Schválně se podívejte na jejich parametry:-). Ještě pár slov k turnaji, turnaj probíhá 14 dní, každý den svede každý zápasník jeden zápas ve své divizi. Kdo má na konci nejvíc výher, je vítěz. Zde je pár fotek, foťák jel na maximum svých možností. Ačkoliv fotky nejsou z jednoho zápasu, jejich sled celkem výstižně dokumentuje průběh typického "mače". Na závěr jak to vypadá v aréně.