SPring 8 - Himeji - Kjóto

Minulou středu jsem dostal možnost poznat, jak vypadá takový synchrotron. Protože má NIMS svojí vlastní měřicí stanici („beamline“) na synchrotronu SPring 8 (Super Photon ring, 8 GeV, v současnosti největší zařízení svého druhu na světě), prof. Haneda nás (mě a Tangiho, fr. kolega) tam jednoduše vzal na exkurzi. Nebudu vás unavovat principem synchrotronu, omezím se jen na vysvětlení, že se jedná o systém elektronového děla, urychlovačů (lineární a pak cyklický) elektronů a obrovského prstence, ve kterém se urychlené (na rychlost blízkou rychlosti světla) elektrony „skladují“. Onen skladovací prstenec má po obvodu zhruba 1.5 km a uvnitř je možné se přesouvat na kole. Měřicích laboratoří, „odebírajících“ synchrotronové záření je zde v současnosti kolem padesáti a využívají je různé instituce od univerzit, přes výzkumné ústavy až po soukromé firmy jako třeba Toyota. Každý, kdo má zájem zde může provádět své experimenty na některých stanicích, pokud jeho projekt obstojí před schvalovací komisí. Den a noc se zde nerozlišují, pracuje se zde nonstop. Exkurze byla o to hezčí, že jsme předtím ještě navštívili hrad Himeji, který leží asi 50 km odtamtud. Cesta z Tokya, dlouhá 600 km, Shinkansenem uběhla za 3h a 10 min. Cestu zpříjemnila i krásně viditelná, majestátní Fuji-san.


Fuji-san focená při ~ 250 km/h

Samotná budova hradu prochází právě rekonstrukcí, která bude trvat pět let. Po tu dobu hrad nebude přístupný. Říkal jsem si, jestli za těch pět let turisté na hrad Himeji nezapomenou...


Majestátní hrad Himeji

Nicméně i areál hradu stál za to a nejvíce mě nadchla zahrada Kōkoen, která leží v jeho blízkosti. Bylo krásné počasí a já tenhle styl zahrady prostě miluju:-).


Zahrada Kōkoen poprvé


Zahrada Kōkoen podruhé

Naštěstí jsem měl možnost vidět kolik lidí na jejím stavu den, co den dělá, např. zenová zahrada je na údržbu mnohem méně náročná. (viz poslední foto). Tak nějak vyplynulo ze situace, že když jsme relativně blízko Kjóta, strávíme tam s Tangim víkend (byli jsme do toho tak trochu „dotlačeni“, já jsem s tím před cestou spíš nepočítal). Ken (čerstvý doktor, člen skupiny prof. Hanedy) nám hbitě našel a následně zamluvil ubytování na dvě noci v jednom hostelu v Kjótu a v pátek odpoledne jsme se už s Tangim procházeli po Kjótu. Já jsem si to spíš neužíval, protože jsem se necítil úplně zdravě (nějak v těch hotelech a ubytovnách pořádně nespím a to pak dopadá špatně:-) ). Ze zvědavosti jsme vlezli i do pačinko herny (něco jako naše výherní automaty), kde bylo téměř plno a neskutečně hlučno. Zkusili jsme jednu hru, ale je to naprosto stupidní verze pinballu, která se ve skutečnosti téměř nedá ovládat či vůbec ovlivnit. Takže jsme za chvíli kvapem zmizeli (po decentní prohře 1000 yenů, o kterou jsme se šábli). Večer jsme ještě jednou zamířili do Gionu, čtvrti gejš.


Pohled z chrámu Kiyomizu-dera




Vstupní brána chrámu Chion-in


Ulice Gionu ve dne


Roh areálu císařského paláce


Ulice Gionu v noci


Pozdní květy sakur pozdě večer

Druhý den ráno se má choroba naplno rozjela a po dopoledním „chrámování“ jsem se rozhodl vyrazit domů do postele. I tak to byl super výlet, jen to Kjóto mě ani na podruhé dvakrát nenadchlo, chrámy sice pěkné, ale přelidněné, pár hezkých čtvrtí (které vypadají jakžtakž staře), ale jak už jsem tu psal před rokem a půl, velké japonské město se vším všudy co k němu patří: moderní budovy, metro, neskutečné davy lidí, Shinkansen (naštěstí) a spousta chrámů a svatyní, ty nejhezčí na okrajích města, tedy pěkně daleko. Pokud mě sem osud ještě někdy zavane, dám mu přesto zase šanci:-).


Zlatý pavilón v chrámu Kinkaku-ji


Zenová zahrada v chrámu Ryoan-ji

Výlet po řece Sumidě a Tokyo Dome City

Minulý víkend byl náš poslední společný. Kiki už napsala příspěvek o jejím pohledu na Japonsko, teď jsem na řadě já, abych popsal, co jsme dělali minulý víkend. Tak tedy, díky Jurovi a jeho kamarádovi Hirovi (rodilý Hokaiďan a super kluk) jsme se projeli po řece Sumidě v Tokyu. Byl to takový parník a bohužel ne všichni seděli u okýnka, vlastně jen malá část lidí měla to štěstí, zbytek posedával či postával, kde se dalo a snažil se aspoň trošku vidět ven z uzavřené lodi. My jsme patřili nejprve k tomu postávajícímu zbytku, po první zastávce se nám ale povedlo urvat místa u okýnka. Tady je jedna taková okýnková fotka...:-).


Zamřížovaný výhled z lodi

Díky Hirovi jsme se dověděli, že ne za všechny pohledy z výšky na Tokyo se musí platit, stačilo jen najít vhodný mrakodrap. Tenhle pohled dolů je ze severní observatoře budovy tokijské radnice.


Pohled dolů z tokijské radnice

Jelikož první skupinka se poté vydala na baseballový match (viz Šubčův blog), my jsme už jen s Kiki vyrazili do zábavního parku Tokyo Dome City, kde se nachází Hromový delfín (Thunder dolphin), v současnosti pátá nejvyšší horská dráha na světě. (To jsme ale ten den ještě nevěděli, že je pátá, jinak by na to Kiki asi nevlezla:-)). Každopádně, je vysoká 80 m a vozejčky na ní dosahujou rychlosti až 130 km/h. Jet na ní je tak „nebezpečné“, že si musíte všechno z kapes vyndat a dát do zvláštní skříňky v nástupní stanici. Nemohl jsem si nechat v kapse ani kapesník... Zato jsem při druhé jízdě zapomněl v rozepnuté kapse bundy klíč od úschovné skříňky, kam jsme si schovali naše věci předtím, než jsme šli řádit. No a byl tam i po jízdě, takže to nebude tak strašné. Teď ale k samotné jízdě. Nejprve vás vytáhnou právě na ten 80 metrový hrb a to co přijde po tom je nepopsatelné, máte pocit, že prostě padáte kolmo dolů a pak najednou jedna zatáčka, druhá zatáčka, ještě jeden hup, spirála, ještě jeden padák a prudké brzdění. Vozejčky jsme opouštěli v naprosto rozdílných náladách, já jsem byl nadšenej a rozjařenej, Kiki vyděšená a dušovala se, že na něco takovýho teda už nikdy nevleze! Jak jsem již naznačil, ukecal jsem jí i na druhou jízdu, takže se jí to přece jen aspoň trochu líbilo:-)


Thunder dolphin, vozejčky v akci

Druhá taková pěkná atrakce byla kolmo dolů padající lavice asi z výšky 50m. Další nepopsatelný pocit, prostě vás vyvezou nahoru, tam se zastavíte, chvíli vás nechají vycukat (pokochat se pohledem na Tokyo), pak něco cvakne a padáte dolů, boží! Šel jsem třikrát:-). I na tohle šla Kiki nejdřív se mnou (byla fakt odvážná), k dalšímu pádu jsem jí ale už neukecal. Hodně jsme se také vyřádili na točících se vozejčkách, byla to taková mini horská dráha a ty vozejčky se mohly volně točit kolem své osy, takže jejich pohyby byly úplně nepředvídatelné, jednou jste jeli do zatáčky bokem, podruhé pozadu + pár docela slušných hupů. A ještě musím zmínit lodičky ve vodním korytu, ty mají také jeden malý padáček, ze kterého je další fotka. Chvílema jsme si připadali jak na Vltavě.


Water jump

Poslední fotka je taková místní stylovka, večerní pohled na NIMS z pod rozkvetlých sakur.


Večerní NIMS v době rozkvetlých sakur

Zhodnocení

Můj návrat do ČR bohužel nezadržitelně blíží. Bohužel říkám proto, že jedu sama, proto je moje těšění na rodnou půdu značně oslabeno. Ráda bych ale zhodnotila, nebo vypsala postřehy o Japonsku a lidech tady.

• Cestování - vzhledem k tomu, že je tu tolik lidí, je poptávka po transportu veliká, tudíž i nabídka je kvalitní. Autobusy, vlaky, metra jezdí poměrně často, většinou na čas, jsou pohodlné a většinou i dost rychlé. Ve špičce ovšem značně přeplněné, což, jak jsem vypozorovala, Japonci řeší tak, že prostě celou cestu spí. A to prosím zvládají i ve stoje. Občas se jim podlomí nožičky.
• Pohodlí - při cestování se vám nestane, že by jste umírali žízní nebo úpěnlivě potřebovali na záchod. Na každém kroku jsou automaty na nápoje a toalety - velmi čisté, vždy s toaletním papírem a většinou vyhřívaným prkénkem a bidetem, nebo turecký typ. Něžné plus je, že jsou vždy zdarma.
  
• Pití - mají tu podle mého názoru dobré piví. Nicméně se stejně těším na můj oblíbený náchodský kvasničák. Měli jsme díky jednomu aktivnímu důchodci, který nás odchytl také možnost ochutnat japonské víno, které je vážně delikatesní - bílé, odrůda se jmenovala Niagara. A hřeb všeho jsou jejich nealkoholické a i alkoholické ovocné nápoje. V tom jsou vážně mistři! Saké se značně liší cenou to dobré je i dost drahé. Normální.
  
• Jídlo - no ono to není tak zlé. Díky tomu, že tráví tolik času v práci jsou dost zaměření na jídla v krabičkách už uvařená, připravená ke skousnutí. Mají výbornou rýži, takovou jsem v Čechách ještě neměla. A když se k ní přikusuje řasa jménem Nori je to lahoda. Taky tu je (i naší) oblíbenou svačinkou trojúhelník rýže plněný většinou nějakou rybou obalený řasou. Výtečné. Pak nemluvím o miso polévce, kterou jsem si taky moc oblíbila (když tam neplave řasa), je to rychlé a výživné:-). Jinak ke všemu je rýže, pro nás dost fádní, ale dá se na to zvyknout.
  
• Bydlení - moc jsme toho nepoznali, ale není to tak růžové, jak by se z letáčků hotelů a cestovních kanceláří mohlo zdát...
  
• Ekologie - oni jsou posedlí tříděním odpadu. Ale zároveň všechno balí do milionu obalů i v obchodě, když si koupíte jeden šampon, tak ho dají do zvláštní igelitky, aby se vám dobře nesl. Jímá mě hrůza, když to vidím. Jak neprodukovat haldy igeliťáku, když je to takhle nastavené??? Skleněné láhve jsem neviděla, že by byly vratné. Většina nápojů je v plechovkách nebo petkách (velmi obvyklé jsou mini velikosti). Ale aspoň to snad recyklují... A kvůli zemetřesení je většina domků papírová, takže topení Pánu Bohu do oken je tady na denním pořádku.
  
• Chování - tak to by bylo vážně na dlouho. Pouštění k sezení starších a potřebnějších se v Japonsku nenosí. Starší to dokonce ani nevyžadují. Nicméně i japonci zvládají velmi slušně tlačení do MHD a předbíhání, ačkoli se všude tvrdí, jak dodržují fronty apod... Ale ano fronty milujou. A pořád je vytvářejí. Na cokoli... Viděli jsme trojřadou asi třicetimetrovou frontu a donatky, které ani nebyly v akci...
• Řada Japonců (obzvláště důchodců) miluje mluvení s turisty. Někdy je to milé, ale někdy...
• Ale zároveň je taky obrovská spousta Japonců, kteří anglicky neumějí. A to např. ani v JTB, což je společnost zajišťující jízdenky po celém Japonsku. Když se anglicky jmenují, tak proč anglicky neumějí?
  
• Přezamněstnanost - občas mi přijde, že tu tři lidi dělají práci, kterou by zvládnul jeden, nebo by ani nebylo potřeba to dělat. Nonstop se musejí usmívat i když je to možná neskutečně štve. To je ale pro našince balzám, protože si najednou zase v obchodě připadáte jako zákazník a ne jako obtížný hmyz co o produktu, který chce koupit vůbec nic neví...
  

Myslím, že to by radši stačilo. Bylo by toho spoustu. V Japonsku se mi moc líbilo. Škoda, že musím domů kvůli škole. Je to tu jednoduše zvláštní a člověk se tu řadu věcí naučí. Např. to, že každá země má svoje problémy a silné stránky.

P.S. : Na dokonalé poznání Japonska by to chtělo tu zůstat mnohem dýl, takže by se se mnou řada lidí žijících tu dlouhodobě třeba nemusela shodnout.

Cestování

V sobotu 30.3. jsme vyrazili na naši dlouho plánovanou cestu. Vstávali jsme už v 5 ráno, protože busík z Tokya nám jel v 8. Když jsme kráčeli ranní Tsukubou k Tsukuba Expressu potkali jsme pouze dva lidi - cizince, kráčející stejným směrem. Dokonce ani auta nejezdila. Navzdory tomu, že mi paní v JTB ( Japanese travel buro - tam jsem kupovala lístky na bus) tvrdila, že najít v Tokyu (Tokyo station) tenhle autobus je DOOOST složitý a vyhradila nám na to v jízdním plánu 45 minut, našli jsme to za deset a to jsme stihli jít ještě mezitím dvakrát na záchod. Busík byl velmi pohodlný. Spousta místa na nohy, zastávky, snad fungující záchodek, ale nebyl potřeba.



Jen díky dopravní zácpě v Tokyu a Nagoyi jsme dorazili o dvě hodiny později, čili plných osm hodin cesty. Po cestě (když jsem zrovna nespala) jsme viděli v oblasti Shizuoka plantáže čaje. Perfektně zastřižené s obrovskými větráky nad jednotlivými políčky, dočetli jsme se, že prý proti mrazu.

Zastávka na toalety v Hamamatsu

V Nagoyi na nás už dvě hodiny čekal Yoichi (kdo ho nezná - Japonec, který s námi v Čechách strávil 8 měsíců, byl i u nás doma v Čenkově a moc se mu líbili Jonáš a Ira). My mu posílali SMS, že máme zpoždění a on nám email, kde jsme... Japonci totiž neposílají SMS ale emaily po telefonu. Takže nikdo si nakonec nic nepřečetl a došlo ke komunikačnímu bloku.

Nagoya castle navštívený s Yoichim.

V noci jsme přespávali u Yoichiho doma. Na měkkounkých futonech. Ráno k snídani jsme dostali misku rýže, vydatnou miso polévku, brokoličku, řasu s miso a rybkou a něco vaječného. Výtečné. Začínám rehabilitovat japonskou kuchyni. Po snídani nás Yoichi vzal na tour de Temples (prohlídku všemožných chrámů). Když je před chrámem místo lva a psa liška, znamená to, že je to chrám ochraňující byznys a peníze. U těchto chrámů bylo vždycky plno Japonců.

Chrám s pejskem a lvem - tam vůbec nikdo nebyl.

Po krásném dni nás Yoichi odvezl ke Kohoutkovům, kteří si akorát zabydleli jejich nový holobyt v Nagoyi. Byl to moc příjemně strávený večer. Zašli jsme na specielní placky (údajně s rozsekanou rybou nebo chobotnicí - to ja ale vůbec necítila, takže výborný a pro mě tam nic z ryby nebylo:-) ). Nu a ráno jsme jeli zase dál do Nagana. Tentokrát už busík jel pěkně na čas.

Výhled na Nagano, už jsme překročili hranici sněhu.

Z Nagana jsme rovnou vzali vláček do Yudanaky - lázeňského městečka, kde jsme měli zamluvený hotel u našeho kamaráda Zdena ze Slovenska, který si vzal krásnou Japonku a již šťastně povili nádhernou holčičku Sáru. Yudanaka leží v údolí jménem Jigokudani (Ďábelské údolí), kde je řada horkých minerálních pramenů. Toho využili jednak domorodí Japonci a vybudovali si řadu veřejných bazénků v městečku, ale i opičky, kterým byl vybudován také jeden onsen (bazének na koupání s horkou vodou) a tak se tam také opice většinu času zdržují.
Hotel, kde jsme se ubytovali má již několikset letou tradici. Jeho vedení je předáváno tradičně s otce na syna. Jako asi jediný má celkem šest onsenů, které jsou střídavě pro ženy a muže. Plus má ještě dva privátní onseny pro páry a vybrané pokoje mají dokonce vlastní onseny na balkóně. Pro představu můžete navštívit Zdenovo stránky: http://www.ichizaemon.com/en/3/baths_hot-springs.html -lze si je číst i ve slovenštině:-).
Když jsme dorazili do hotelu strhla se sněhová průtrž a během noci byla zase všude bílá pohádka.

Foto z naší večerní procházky za potravou před tím než vánice propukla plnou silou.

V hotýlku jsme vyfásli tradiční yukatu a ponožky s odděleným palcem do tradičních dřeváčků typu žabky.

V našem pokojíčku s vyhřívaným stolkem.Takže hlavně klid a nohy v teple!

Za celý náš pobyt v hotýlku (dvě noci) jsme se koupali celkam sedmkrát (a to je vždycky koupání kolem hodiny). Krom toho jsme stihli udělat i tour de onsen v městečku, kde jsme obešli 8 onsenů, každý léčí něco jiného... Takže vycachtaní jsme byli senzačně! Samozřejmě hned ráno jsme po koupeli vyrazili za opičkama cca 2,5 km. Bohužel jsme byli jediní, kdo šel tou cestou, kterou jsme vybrali. Bylo tam poměrně dost sněhu a každou chvíli ze stromu spadla duchna nejednou i na na nás. K sněžným opičkám jsme dorazili jako sněhuláci.

Jediné stopy, které jsme po cestě potkali patřily opicím.

Bitka mezi opicemi není nic neobvyklého, ale turisti se vždycky radujou

Opičky absolutně kašlou na turisty a zcela volně mezi nimi procházejí, občas do nich i vrazí nebo jim přeběhnou po nohou. Ale běda, když vyndáte sváču. Jeden opičák nás zmerčil a cválal k nám takovou rychlostí, že to Štěpík musel dojíst na veřejných záchodcích. Začínáme věřit, že japonská fauna miluje naše svačinky... Nicméně co se týče jídla, tak to jsme si zatím vždycky uhájili:-).

Je živá, jenom spinká.

Tři poslední fota opiček jsou z druhého dne, kdy jsme je navštívili ještě jednou se Zdenem. Po opičkách jsme vzali batůžky a vyrazili zase zpátky do Nagana, kde jsme navštívili chrám Zenkodži. Ačkoli mě chrámy až tak neberou, před tímhle vážně smekám! Jednak je velmi osvícený, protože do něj odjakživa mohli muži i ženy a i jako kněží tam můžou být i ženy!!! Byl založen už roku 670! Paní, která nás v něm odchytla nám říkala, že když se dotkneme jedné sochy budeme moc veselí... Nevím jestli to dřevo něčím napouštějí, ale po té, co jsme si ještě prošli naprosto temnou chodbu, kde jsme taky pořád po tom dřevě šahali, jsme se chechtali jako opilí a k tomu zhulený. Možná k tomu přispěl i náš veselý rozhovor s jedním mnichem.

Pouze vtupní brána do Zenkodži

Vstup do Zenkodži

V tomto příspěvku jsem se malinko víc rozepsala, ale jsme tak plní dojmů, že stručněji to holt nešlo. Když tak jste si aspoň prohlídli obrázky.

P.S. :Text opět od Kiki a foto od Steveka